Provazochodcův sen
(Volvox globator, Praha 1995)

Provazochodcův sen

Novela z prostředí psychiatrické léčebny. Napsáno 1981, revidováno 1992.

Doktor odvrátil zkřivenou tvář a odložil knihu. Pak se ale přece jen otočil zpět, podrážděný tím, jak zbytečně osobně se ho jejich pohovor dotýká. Jenomže Katz už pro něho neměl pohled. Sledoval v tajném vytržení knihu, kterou doktor náhodou položil na okraj stolu právě do linky jejího těžiště. Katz zachytil její zaváhání na hraně stolu, dokonce i postřehl, jak se doktor bezděky ještě nepatrně dotkl hřbetu a o dílek tak knihu odvrátil od pádu. „Pane doktore, opravdu cítím, že mi prospěl pobyt tady, dostalo se mi tu klidného zázemí, po kterém moje nervy nejspíš tolik prahly,“ odpovídal Katz. Ale neříkal slova, pouze se jich hlasivkami a rty dotýkal, zatímco pohledem spočíval na hraně stolu, u neživého, věrného, soustředěného provazochodce.

Katz se jistě na své straně u zdi smál, možná nic dneska nemyslel vážně, ale noc pohlcovala i jeho úsměv a odnášela jej pryč. Byla už taková tma, že Zvěd, když si chtěl namočit hadr, musel zavolat: „Kde jste? Máte tam vodu?“ Ale Katz zaslechl jenom vzdálené volání a sám se sotva ozval: „Tady!“ Mával hadříkem. Zvěd opatrně tápal místností, aby nenarazil na kbelík.

 

Bez hnutí křídel
(Ivo Železný, Praha 1997)

bez hnutí křídel

Básnická sbírka. Praha – New York. Poezie z let 1988 – 1994.

Montauk
Psí stopy se mění ve vlčí
pod tlakem měsíce
Nehybně cestu hledá černý krab
pára z vln nad pískem
stojí v dálce jako prach
Pomlky mezi vlnobitím
jsou dlouhé a tiché
jako pomlky mezi dny
Pes tudy nikdy neběžel
země zůstala pustá
pomlky váznou
jsou delší a delší
konec smutku
Měsíc zvedá svůj vydutý mořský kufr
a odchází

 

Město za
(Hynek, Praha 1997)

město za

Pikareskní „jazzový“ román z Prahy 80. let. Napsáno 1983 - 86, revidováno 1995. Ukázka z kapitoly „Lovosice“.

Vtom jsem se probudil. Okolo mě ryčely trumpety a svištěly saxofony, vzadu bušil buben, činel a gong ránu za ránou jako podstavec pod roztavenou sochu plnou lidskżch figur, celá ta osvětlená, do sebe zahryznutá soustava matných a lesklých plechových šlahounů a trub a křídově nalíčených tváří klesala někam ke dnu, celé se to ve světle hlučně rozkládalo a rozpadalo, aniž by se to zároveň bylo schopné rozplést a propustit, každý se toho zuby nehty držel, zarýval se do toho svým tónem a dělal jakoby nic, i já jsem hrál, ale vůbec jsem se neslyšel, někdo mi pořád něco hučel do ucha, hraj míň klaksonovitě, ty dlouhý tóny musej bejt víc srstnatý, ta melodie se musí otáčet na soklu jako hotovej vymodelovanej manekýn ve vitríně, hraj vůbec míň, ty egocentrický prase, hraješ pro lidi, dívaj se na tebe i stařenky, jsi tajnej stroj na radost těch druhejch, mě nezajímají tvoje zvířecí pudy a stavy, pravá láska je zlá a bezohledná a já jsem tady od toho, abych tě využil pro abstraktní principy, který skrz nás prouděj na svět, skrz tebe jako skrz díru to všechno projde ven, protože ty seš vyvolenej, oživenej a oduševnělej kus masa, kterej to správně cítí, podívej se dolů na ty živořící lidi, chtějí jen hodinu radosti a ty jim ji dáš, rozhazuješ zasranou lásku a ani o tom nevíš, ty negativní prevíte, já tě k tomu dokopu, abys ty lidi potěšil, oni nechtěj tebe, oni chtěj tu radost a harmonii, která sem skrz tebe sestupuje jako kanálem, dál hučel ten hlas a já jsem nemohl vytáhnout saxofon z krku, chtěl jsem říct někomu, kdo byl nejblíž, že se nejspíš tak nějak udusím, ale nešlo to, hrál jsem podle všeho jen jediný dlouhý tón, který ale v každé vteřině dokonale zapadal do jekotu zuřivé dětské apokalypsy okolo, ať se bortila, na jakou stranu chtěla, protože ježatá archa s nákladem světla, rour, stylových polobotek a chlupatých prstů se před nadšenými zraky všech s úsměvem nořila pod hladinu...

 

Nic nemít
(Host, Brno 2001)

nic nemít

Básnická sbírka. Je uvedeno několik překladů básně „Předchozí minuta“. Polský (Franciszek Nastulczyk), slovinský (Tjaša Skaza, Špela Švigelj) a srbochorvatský (Vanda Rajković) překlad pochází z internetového sborníku Pobocza. Německý překlad (Christa Rothmeier) je z antologie Aus einem abgeschiedenen Land (Berliner Anthologie). Portugalská verze (Filipa Leal a kol.) vznikla kolektivně pod vedením portugalského básníka Nuno Júdice v průběhu překladatelského týdne „Poetas Em Mateus“ v Casa Mateus. O anglický převod se pokusil autor.

 

Předchozí minuta
Složitý hrdelní křik ptáka nad oranžovou lampou.
Hebká dlaň bledě odtažená od večera.
Ještě stále nevím, co přijde, jen stmívání je jisté, tichý

křik shora, nákup cesta domů, přívětivá úklona dvou aut
v zatáčce. Pod lampou vytlučený štěrk nenabízí nic
víc než odstín předchozí minuty, kmit neexistující metropole.

Nic nemít, jako večer nemá nic a nic nemá ani pták;

nést svůj neklid klidem zatáčky jako složitý pozdní křik.

The minute passed
Compound guttural cry of a bird above the orange lamp.
Gentle palm pallidly pulled away from the evening.
I don´t know yet what is to come, only the dusk is for sure, quiet

cry from above, shopping, the journey home, kind bow of two cars
in a curve. Under the lamp, beaten bitumen offers nothing
else but a hue of the minute passed, a whiff of nonexistent metropolis.

To have nothing, like the dusk has and has the bird;

to carry own unrest through the rest of the curve like a compound belated cry.

Die vorherige Minute
Der komplizierte kehlige Schrei eines Vogels über einer orangenen Lampe.
Eine zarte Hand blass vom Abend fortgezogen.
Ich weiss noch immer nicht, was kommen wird, nür die Dämmerung ist sicher, ein leiser

Schrei von oben, Einkauf, Heimweg, höfliche Verneigung zweier Autos
in einer Kurve. Der unter der Lampe hervorgeschleuderte Kies bietet nicht mehr an
als die Abstufung der vorherigen Minute, den schimmer einer nicht existierenden Metropole.

Nichts haben, wie der Abend nichts hat und selbst der Vogel nichts hat;

seine Unruhe tragen mit der Ruhe einer Kurve wie ein komplizierter später Schrei.

O minuto antes
Um sinuoso grito de pássaro por cima do candeerio cor de laranja.
Uma suave mao num pálido afastar da noite.
Ainda nao sei o que virá, só o anoitecer é certo, um silencioso

grito de cima, uma compra, o caminho para casa, a vénia amável de dois carros
na curva. Debaixo do candeerio a gravilha solta nao oferece mais
do que um matiz do minuto antes, lampejo de uma metrópole inexistente.

Nada ter como a noite nao tem nada nem nada tem o pássaro;

levar o seu desassossego pelo sossego da curva como um sinuoso grito tardio.

Prejšnja minuta
Zapleten grleni krik ptice nad oranžno svetilko.
Žametna dlan rahlo odmaknjena od večera.
Še vedno ne vem, jak bo prišlo, le mračenje je gotovo, tihi

krik od zgoraj, nakup, pot domov, topel priklon dveh avtov
v zavoju. Pod svetilko zdrobljen gramoz ne obljublja nič
več kot odsev prejšnje minute, svetlikanje metropole, ki je ni.

Imeti nič, kot večer nima nič in nič nima niti ptič;

skozi zavojo mirno nesti svoj nemir kot zapleten pozen krik.

Prethodna minuta
Složeni grleni krik ptice nad narandžastom lampom.
Nežni dlan bledo odvučen od večeri.
Još uvek neznam šta će biti, izvestan je samo sumrak, tihi

krik odozgo, nabavka, put kući, predusretljivi naklon dva auta
u krivini. Pod lampom razbijeni šljunak ne nudi ništa
do senke prethodne minute, obris nepostojeće metropole.

Nemati ništa, kao što veče nema ništa o ništa nema ptica;

svoj nemir nositi mirom krivine kao složeni pozni krik.

Poprzednia minuta
Skomplikowany gardlowy krzyk ptaka nad pomarańczowa lampa.
Miekka dloń blado oderwana od wieczoru.
Jeszcze wciaź nie wiem co przyjdzie, tylko zmierzch jest pewny, cichy

krzyk z góry, zakupy, powrot do domu, przychylne pozdrowienie dwóch samochodów
na zakrecie. Pod latarnia zbity źwir nie proponuje niczego
poza odcieniem poprzedniej minuty, mgnienie nieistniejacej metropolii.

Nie mieć nic tak jak wieczór nie ma nic i nic nie ma nawet ptak;

nieść swój niepokój spokojem zakretu jak skomplikowany późny krzyk.

 

Den disk
(Torst, Praha 2002)

Den disk Básnická sbírka. Městský kubismus let 1995 – 1997.

xxx
Ostrov umývá nádobí
sako nakřivo
mnoho nocí
prokecaných

„Pane, tady ten byt
má být prázdný - “

Srpek se vrhl za dům
zachránit (se ze) slunce
ulice vymetená
někdo si nasazuje
sluneční potápěčské brýle

Ostrov: odplížit se tiše spát

 

Nedopadající džbán
(Torst, Praha 2006)

Nedopadající džbán

Úvahy o básnících a poezii. Soubor recenzí, článků a úvah o české poezii, ale i próze, psaných v letech 1992 – 2006. Knize byla udělena Cena F. X. Šaldy za rok 2006.

 

Hřebeny
(H + H, Praha – Jinočany, 2007)

Hřebeny

Básnická sbírka. Texty od moře i z vnitrozemí.

 

A ty
(Olegovi)

A přespali jsme na hřebeni
a ráno
už jsme měli sbaleno ale
ty
ses ještě ohlíd a v trávě
šikmo
přes pěšinu ležel nůž mrkli jsme
na sebe:

Vidíš?

A zdvihli jsme ten nůž a vyrazili
dál
A od té doby se vždycky takhle
ohlížím
ale už nic nezapomínám a
ty
tam vzadu stejně nikdy
nejsi